Joan zůstala po narození dcerky se zdravotním postižením na vše sama

Kvůli postižení jejich dcery ji opustil manžel. Mary Adje se ale v uprchlickém táboře naučila o sebe a svoje dítě postarat. 

25letá Mary Adje je sice krásná jako obrázek, život jí to ale nijak neulehčilo. „Můj život byl obzvlášť těžký. Oba moji rodiče zemřeli, když jsem byla ještě malá. Ani do školy jsem nikdy nechodila,“ říká mladá maminka. Se svou 6letou dcerkou Joan žijí velmi skromně už tři roky v uprchlickém táboře v jihosudánské metropoli Džubě. Malá Joan na svůj věk nevypadá. Je drobounká jako batole, narodila se kvůli mozkové obrně s fyzickým postižením.

„Joan jsem porodila doma. Jakmile jsem ji uviděla, uvědomila jsem si, že něco není v pořádku. Donesla jsem ji do nemocnice, ale její potíže se nepodařilo vyřešit,“ vzpomíná Mary Adje. Její partner ji nedlouho po porodu opustil, nechtěl vychovávat postižené dítě.

„Lidé se mě začali ptát, proč jsem si ji nechala. Říkali, že by pro mě bylo jednodušší, kdyby zemřela. Ale na tohle jsem nemohla ani pomyslet,“ říká maminka dívenky. Život byl pro obě velmi těžký, neměli žádné prostředky, jak vyžít. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem se ve svém utrpení tak sama,“ vybavuje si Mary Adje ty nejtěžší chvíle. 

V uprchlickém táboře se seznámila s dalšími ženami, které si mladou matku s dítětem vzaly po křídla. Pověděly ji o programu Světla pro svět, které v táboře pomáhá rodičům postižených dětí osvojit si nějakou dovednost a uživit rodinu.

Mary Adje se přidala do skupiny žen, které se pravidelně scházejí, aby vyrobili mýdlo, které pak prodávají. „Je to velký rozdíl, teď už se cítím lépe,“ říká Mary Adje. Její dcera od té doby povyrostla a loni začala ve speciálně upraveném invalidním vozíku od Světla pro svět jezdit do školy. Joan je navíc velmi šikovná a učení jí jde. 

Scovia, terénní pracovnice Světla pro svět, k Joaně i nadále pravidelně dochází a cvičí s ní. Díky dlouhodobé a trpělivé rehabilitaci se dítě naučilo samo sedět i samo jíst. Nejraději má sušenky. 

Mary Adje v posledních pár letech hodně „vyrostla“ a podařilo se jí vybudovat si domov i sebevědomí. „Jsem pyšná na to, že si dokážu vydělat na živobytí a že vidím svoji dceru, jak chodí do školy,“ popisuje mladá maminka. Rozhodla se, že se brzy vrátí zpátky domů do Mundri, odkud ji v roce 2015 vyhnaly občanské boje. Chtěla by si otevřít vlastní malou kavárnu.

Programy ekonomické soběstačnosi Světlo pro svět v jihosúdánských uprchlických táborech spustilo poté, co si naši terénní pracovníci evidující lidi s postižením všimli, v jak zoufalé situaci rodiny s dětmi s postižením jsou. Rodiny nejprve dostávaly příspěvky na jídlo, později si matky dětí prošly školením, kde se naučily, jak vyrobit mýdlo nebo jak si otevřít vlastní obchod. Každá z nich pak do začátku vlastního podnikání dostala velmi skromný obnos. 

Když jsou ženy šikovné, vydělají si dnes měsíčně i násobně víc, než je průměrný plat jihosúdánského úředníka. Mají peníze na jídlo i na léky, jejich děti chodí do školy. Matky navíc neutrácejí všechny peníze, které si výrobou mýdla nebo ve vlastním obchodě vydělají. Část si ukládají do společné kasy. Když některé z nich potřebuje získat větší obnos třeba na zdravotní pomůcku pro dítě nebo vybavení do domácnosti, může si se svolením ostatních z kasy peníze půjčit.

Text původně vyšel v příloze Katolického týdeníku č. 16/2023.

Světlo pro svět v uprchlickém táboře v Džubě.